Novinové články - Tichá dohoda

TICHÁ DOHODA

Melodie, březen 1990 – Tomáš Klvaňa

„ U mě funguje všechno na dotyku ženské kůže,“ řekl mi hudebník Dan Šustr, když jsme skončili tento rozhovor. „Nevím, jestli mám na to vést s ostřílenými kritiky generační spor. Nechci, aby některé moje názory vyzněly jako nějaké osobní invektivy, ale pouze se snažím vypořádat se s tím, co mě už dlouhá léta štve, a říct k tomu svoje.“

Dan Šustr je vedoucí, kytarista, skladatel a textař Tiché dohody, jejíž druhou důležitou částí je zpěvačka Blanka Šrůmová. Dnes už snad ustálenou sestavu doplňují baskytarista Pavel Krtouš a bubeník Mirek Fozo. Písničky Tiché dohody jsou melodické, postavené na moderním zvuku Danovy kytary a především na čistém a průzračně hladivém Blančině zpěvu. Dan Šustr tvrdí, že chtějí hrát moderní kytarový rock 90.let. Jelikož zatím nevím, co to je, musím se spokojit se svým nosem. Ten mi říká, že Tichá dohoda je velmi slibnou buňkou organismu nové generace rockových písničkářů. Kromě muziky Dan Šustr ještě studuje češtinu a němčinu na FFUK. Má zajímavé téma diplomové práce – Vztah poezie a hudby. Co si Dan myslí o textech, které píše?

„Jsou silně introvertní a vzhlížejí k jazykové dokonalosti, která možná na první pohled překrývá myšlenku. Snažím se však v jejich spojení s hudbou vytvářet impresionistické nálady.“

Původně jsem si myslel, že se tento rozhovor bude jmenovat „Tip na modrou vránu“. To je totiž jediný „pták“, kterého by kapela měla šanci získat, kdyby ovšem tato kategorie existovala. Tichá dohoda není muzika pro hudební snoby, na to hraje příliš hezké písničky, ale taky asi nebude nikdy bourat žebříčky popularity.

Dane, je Tichá dohoda to pravé, co děláš?

„Myslím, že je to to, co by se teď asi dalo dělat. Dospěl jsem k názoru, že nestačí síly jednoho člověka, ale že je třeba vytvořit tvůrčí tým – a ten jsem našel v Blance. Líbí se mi, že opustila poměrně jistou kariéru pop-hvězdičky a byla ochotná dát se na velmi nejistou dráhu rockové zpěvačky. Protože, co si budeme povídat, je to ještě pořád tak trochu o suchém chlebu.“

Proč to udělala?

„Na místě by byla spíš otázka, proč šla do Baletu. Byl to životní omyl. Ona se vždycky znala s lidmi z bigbítu, takže jsem rád, že se vrátila.“

Co je vůbec bigbít?

„Bigbít vzniká ve chvíli,kdy kluci navazují na tradice rock´n´rollu, blues, Beatles a Stones. Je to totéž, jako když se někdo chce věnovat vážné hudbě, jde na konzervatoř a hraje tam Brahmse, Mozarta nebo Vivaldiho. Bigbít může mít různé modifikace – ve formě The Who, Stones, Mission a spousty jiných kapel. Je to elektronická hudba postavená na rytmu bicích a na kytarách.“

Může existovat specificky český bigbít?

„kritici tady vytvořili určitý názor, že u nás existuje československý model světového rocku. Ten může existovat, ale tak, jak to oni prezentovali v podobě Petra Váši a skupiny Z kopce, je to nesmysl. Kdyby Paul McCartney nevzal do ruky baskytaru nebo Budy Holly elektrickou kytaru, tak by nikdo v Čechách nic podobného neudělal. Tak jako tak rock vychází z muziky angloamerické provenience, z jazzu, blues, rock´n´rollu. Klasické dvanáctky.

Vypadá to, jako bys měl na kritiku spadeno.

„Ani ne, ale dost se mi toho nelíbí. Ne snad proto, že by o mně špatně psali, oni o mně doposud spíš mlčeli, ale proto, že zbytečně natírali hodně dobré hudby. To se mě jakoby přímo dotýkalo, protože se často psalo o hudbě mé krevní skupiny. Za nejhorší zjev v naší kritice vůbec považuji Jana Rejžka. Jeho impertinentní styl mě uráží, ať už píše o komkoliv. Nejvíc mě vytočilo, když napsal recenzi na výbornou desku Zuzany Michnové a Michala Pavlíčka Rány a začal tím, že konstatoval, kolik jim oběma už je let! V závěru se sice rozplynul nad Pavlíčkovými kytarami, které přirovnal ke stylu snad všech známých světových kytaristů, jen Pavlíčka v nich nenašel. Domnívám se, že ten člověk hudbě vůbec nerozumí. Vždy se zaměří na text, protože on je „textový“ kritik, vytrhne z kontextu nějakou repliku či verš a hraje si se slovíčky, aby pak vytvořil bonmoty, které mají pobavit čtenáře. On si ale neuvědomuje že tohle není hudební kritika. Možná by se hodil jako entertainer do kabaretu. Ke své hrůze jsem zjistil, že se to nejen líbí lidem, ale i už má apologety, kteří na jeho styl úspěšně navazují.“

Jakou si tedy představuješ kritiku od Melodie?

„Ti lidé, o kterých jsem mluvil, jsou zakladatelé destruktivní kritiky. Ve světě je naopak za dobrou považována kritika konstruktivní…“

Pozor na to. Po konstruktivní kritice volali nejvíc komunisté.

„Ano. Ale konstruktivní kritika nezávisí na žádném politickém zřízení, ale na tom, jak se člověk postaví k určitým uměleckým faktům. To, co dělá Rejžek a mnozí jiní, je vyložená destrukce, protože si vybírají především to, co je na věci špatné.“

Jak vidíš svobodnou a demokratickou pop-music ve svobodném a demokratickém Československu?

„Není možné, aby naše populární hudba byla i nadále manipulována. Ale nelze všechno svalovat na komunistický establishment. Jako protireakce se vytvořila tzv. nezávislá kultura a underground. Zamysleme se však nad tím, jaká kvalita v ní vznikla. Podbízení se bylo možné dvěma způsoby: buď jít k zavedeným „staršinům“, nebo politizovat. Naštěstí je většina z nich opravdu dobrá, jen odlišně přistupují k tomu, jak to po revoluci pojmout. Já jsem například neslyšel Vladimíra Mišíka, aby se čehosi dožadoval za své křivdy. Jsem ale optimista a myslím si že čas už brzy proseje zrno od plev.“

Co si myslíš o Michaelu Kocábovi?

„Tak pozor! To by byla urážka veřejného činitele!“

Nezlob se, ale nezdá se ti, že nadávání na Kocába je teď mezi muzikanty moderní? Nemůže to být obyčejná závist vůči člověku, který se prosadil vlastní prací?

„To si nemyslím. Umění je rub politiky. Umělec je policajtem politika (v totalitním systému naopak!). Hudba může být politická, ale nikoli politikou. Podle mého názoru se přes všechno, co udělal před revolucí a v ní, neměl potom stát politickým činitelem. Druhá věc je, že na něj spousta muzikantů může být naštvaná kvůli jeho rychlé hvězdné kariéře, kterou zčásti způsobili komunisté zákazem Pražského výběru.“

Pražský výběr byl ale populární ještě před zákazem.

„To je druhá věc. Kocáb, Pavlíček a Hrubeš byli svého času pilíři domácího rocku, hráli muziku, která měla světovou úroveň a přitom byla jakousi českou modifikací rocku. Moje výhrada směřuje ke Kocábovi současnému. Podle mě by si měl vybrat, jestli bude muzikant, nebo politik. V tom druhém případě by se tomu měl věnovat pořádně a asi by se , jako Havel, měl na čas své tvorby vzdát.“

Nemyslíš si, že spousta kapel, které se „neprodávají“, se jenom vymlouvá na pokleslý vkus národa?

„Tady bych se vrátil Aristotelově Poetice. Píše tam o tom, že špatný vkus publika, kterým mnoho umělců odůvodňuje svou tvorbu, respektive neúspěch v ní, není špatným vkusem publika jako takovým, ale vnucením těch nižších estetických norem od umělců. Pakliže František Janeček na straně jedné a skupiny, které neladí svoje kytary a nevytvářejí melodie a harmonie na straně druhé, mají úspěch, je to vlastně obdobné. To simplicitní vyjádření kultury velmi často postrádá umělecké sdělení. Je to strašně jednoduché, to máš stejné, jako když nějaký malíř natírá na plátno změť čar, nebo spisovatel napíše za sebou pár smysl nedávajících slov a pak to vydává za umění.

Přitom tady neustále byly a jsou i dobré kapely, které se snažily prorazit pouze svou tvorbou, a ne politizováním. Jen málokterým z nich se to ale podařilo. Měly z pekla štěstí – například Laura a její tygři nebo Oceán. Ale kolik jich zůstalo leže u cestu! Unavení hudebníci odcházeli do zavedených kapel, aby aspoň trochu zúročili mnohaletou snahu. Takže abych to shrnul – důležitý je vždy kulturní základ, to kulturní pozadí. A v tom je úkol kritiky, aby to rozpoznala.“

Může se populární hudba obejít bez podbízení?

„Jistý druh podbízení je reklama té kapely. Toto podbízení se v rozhlase, televizi a tisku je důležitou složkou určitého druhu hudby. Dodneška to bylo tak, že scéna byla rozdělena na dvě části – oficiální a neoficiální. Určitá část konzumentů se logicky orientovala podle televize a považovala za dobré jít na tzv. oficiální kulturu, a pak tu byl ten protipól, který vším tím pohrdal. V dnešní době by se tento rozdíl měl smazat a takové to „podbízení se“ by mělo vyplývat z kvality hudby. K tomu bych rád dodal, že hudba se skládá z melodií a rytmů. Je to možná trochu staromódní, ale podle toho by měla být posuzována její kvalita. Tedy nejen to, co se líbí široké veřejnosti, nějaký hit, ale zároveň to, co je opravdu kvalitní, aranžérsky zajímavé a má to nápad.“

Zdá se mi, že tím házíš přes palubu značnou část českého undergroundu.

„Český underground má mnoho podob. Protože mě zajímal, chodil jsem na něj na koncerty. Líbí se mi Půlnoc a Psí vojáci, ale ten zbytek, jmenoval bych třeba Střední Evropu, ale ať se na mě kluci nezlobí, protože jsem toho viděl opravdu dost, tak ten zbytek je opravdu blábol. Jestliže někdo neumí naladit kytaru a vymyslí si něco, co může prorazit, tak to pro mě, jakožto pro staromilce nemá žádný význam.“

Co je podle tebe kýč?

„V muzice? Netroufám si to určit. Kýčem může být všechno, co se dobře prodává, je to hit a zároveň to nikomu nic neříká.“

Vrátil bych se k tomu pokleslému vkusu národa. Je vůbec možné o něčem takovém všeobecně mluvit?

„Je. Pokleslý vkus národa vychází z toho, že (také zásluhou kritiků) rocková hudba byla zaměňována s politickým postojem. Přitom je to jenom rock´n ´roll, jak říkali Stones. Pakliže z toho vznikal druhý plán, je to sice důležité, ale zcela určitě to není základní stavební kámen rock´n ´rollu. Pokleslý vkus reprezentuje, jak jsem už naznačoval, na jedné straně „janečkárna“ a na druhé straně ta „politika“. Dobrá, kvalitní zábava je podle mého názoru někde uprostřed.

Ale počkej, pokleslý vkus národa…to je takový termín…On zase tak pokleslý není. Lidi jsou spíš trošku dezorientovani.“

Podle čeho by se měli orientovat?

„To je strašně složité. Podle čeho a taky podle koho. Před časem tady byla autoritou Melodie a Gramorevue. Je dobře, že vznikly další časopisy, aby lidi měli na výběr z více názorů. Když se někomu bude líbit nějaká skupina Hojmes Šormes z Jižních Čech a v melodii ji natřou za texty a za bubeníka, ale v jiném časopise si přečtou, že texty mají určitou kvalitu a zpěvák je třída, tak věřím, že čtenář se nedá tak lehce ovlivnit a sám bude o té skupině přemýšlet. A o to jde.“

Je důležité bavit se o tom, jestli naše muzika prorazí na světový trh?

„Ano, ale rozhodně bych z toho nedělal gordický uzel rozhovorů o pop-music. Četl jsem několik článků v Musik-Expressu, což je západoněmecký časopis, a tam si kladli otázku: jak je možné, že skupiny a zpěváci jako Hubert Kah, D.A.F., Nena a další prorazili začátkem 80.let na světový trh a proč to dnes už tolik nejde. Já myslím, že my máme přibližně stejnou šanci prorazit ven jako Němci nebo Francouzi. Jenomže doposud to bylo vždycky nějak spojeno s politikou a teď by se mělo konečně ukázat, do jaké míry jsme schopni to dokázat kvalitou.“

Proč studuješ vysokou školu?

„Otázku bych položil jinak – proč dělám při škole muziku. Na vysokou jsem šel v osmnácti jako ucho. A když jsem tehdy zakládal První ligu, vůbec jsem nevěděl, co to se mnou udělá. Výsledek byl, že jsem dvakrát opakoval, pokaždé kvůli muzice. Hudba pro mě znamená moc, ale zjistil jsem, že sama nestačí. Vzdělání je důležité, člověk by se měl rozvíjet po všech stránkách. Proto jsem taky Blance doporučil, aby šla studovat, a jsem rád, že se jí to podařilo.“

Co máš rád z domova a ze světa?

„Toho je. The Fixx, Lloyd Cole and the Commotions, The Cure, U-2, Japan, The Jam, Psychedelic Furs, Lou Reed, Beatles….mám pokračovat?“

Ne, to stačí.

„Z domova se mi líbí taky dost skupin, namátkou bych jmenoval Toyen, Marlene, Manžele, Půlnoc, Oceán, La-La, Mišíka atd. Přestože jsou to stylově odlišné skupiny, líbí se mi na nich osobitost a kvalita. Hodně si vážím také Radima Hladíka, Luboše Pospíšila a Zuzany Michnové, hlavně proto, že po revoluci hned nevzali nějakou funkci.“

Líbí se ti Šmoulové?

„To je hudba pro děti, nebudu se o tom dál šířit. Kdyby mi bylo devět, možná že by se mi taky líbili.“

Jaký jsi kytarista?

„Budu parafrázovat, co řekl v Musik-Expressu David Gilmour: jako například Michal Pavlíček jsem špatný kytarista, ale jako Daniel Šustr jsem dobrý. Mám svůj styl.“

Chceš být populární?

„Nechtěl bych být v takové té první lajně. Mým snem je být šedou eminencí, která se udrží delší dobu a bude mít co říct.“

Šedé eminence mají ve zvyku tahat za drátky. Chceš tahat za drátky?

„Nechci. Ale strašně rád bych se, až jednou nebudu mít co říct, stal producentem. Chtěl bych pomáhat jiným skupinám ke kvalitní prezentaci.“

Kdy zjistíš, že nebudeš mít co říct?

„Byl bych rád, kdyby to bylo včas.“

Tohle na mě nehraj. Odpověz mi na otázku.

„To je složitý problém. Jak to tak sleduju kolem sebe, málo lidí chce opustit pódium. Druhá věc je, že je to živí, a za léta, která hrají, si moc nevydělali. Ale stejně si myslím, že by alespoň někteří z nich měli dělat producenty a pomáhat mladším kapelám. Na tom se taky dají vydělat peníze. Zároveň by pak mohli dělat to, co je zajímá. Jako třeba Phil Collins.“

Vidím, že dobře ovládáš umění úniku za roh. Dobrá. Chtěl bys mít hodně peněz?

„Chtěl bych mít tolik peněz, abych uživil nejenom sám sebe, ale i svou rodinu, abych nemusel počítat koruny.“

Co je to „uživit“?

„Já nejsem moc náročnej. Takový standard by měl být vlastní byt, který by byl adekvátní rodině, nějaký dopravní prostředek a možnost pracovat v oboru, to znamená investovat do hudebních nástrojů a produkce. Kdybych se stal velkou hvězdou a byl strašně bohatej, tak já strašně miluju kult filmových hvězd, a mrzí mě, že to tu není.“

…Cože?!

„…Já mám na mysli ženský hvězdy, sex-idolz…“

Aha.

„Kdybych byl tedy slavnej a bohatej, zavolal bych své oblíbené herečce, Veronice Žilkové, že jí posílám cadillaca se svým šoférem a pozval bych jí na mejdan.“

Dal by ses koupit?

„To by stálo strašně moc.“

Kolik?

„To by ti lidé museli licitovat. (Smích.) A museli by mně slíbit, že si budu moct dělat vedle toho, co chci, sólový desky, Tichou dohodu, a ještě by mi museli dát strašný peníze. To nehrozí.“

Jaký kompromis jsi schopen udělat?

„S lidmi, kteří jsou mými přáteli, nebo s lidmi, kteří by mi nabídli hudebně něco velmi slušného.“

Byl by to ale kompromis, kdybys dělal to, co se ti líbí? Co neodporuje tvým zvykům, zásadám?

„V tom případě nejsem schopen kompromisu.“

Máš tedy zásady?

„Pokud se to týče mojí vlastní identity, tak asi dost silný.“

Nebojíš se, že spousta lidí bude brát tento rozhovor jako tvoji exhibici?

„Pakliže to tak budou brát holky, tak budu rád.“