Novinové články - Tichá dohoda

Co Blanka a Daniel prošustrovali?

Tichá Dohoda: Největší hity

Sony Music Bonton        75:51Blanka Šrůmová není taková loutka (marioneta) a Daniel Šustr netahá za špagáty tolik moc, jak zní zjednodušující konverzační floskule „lidí z branže“ na téma Tichá Dohoda a la 1999 i dřív.

Slibovaného Blančina sólového alba se nejspíš vbrzku nedočkáme také proto, že tihle dva autoři mají povahu magnetů, záleží, jak se k sobě nastaví, když to klape, jen těžko hledají konkurenci.

Album jejich největších hitů je radost poslouchat. Takto seskupené písničky z téměř celé deváté dekády dokládají Blančin výjimečný pěvecký talent, ve středních i horních polohách zvládá širokou škálu výraziva – drsnost a chlad, něhu i horoucí srdce – se samozřejmou důvěryhodností, a všechny „jarní alice“ a české „morissettky“ strká do kapsy. Z většiny melodií je také patrný dar obou autorů ukout chytlavý melodický háček, některé z nich už slýchám od večerních ohňů vodáků na Sázavě. A když jsme u té řeky – Šustrovy aranžérské i hráčské návnady jsou místy k neodolání, zvuk proměňující se kapely zní devadesátými léty i se všemi náležitými „historickými“ výlety, včetně milovaných Led Zeppelin. Podle vší logiky měla být Tichá Dohoda po právu jasnou hvězdou devadesátých let, jenže se to nepovedlo.

Proto je album jejich největších hitů také velmi smutné, hořké – zejména uvědomíme-li si takřečenou kolektivní vinu. Vydavatelské firmy, média i oni dva (a možná ještě jiní „chytří“) stejnou měrou dokázali „prošustrovat“ své (jejich) prokazatelné, výjimečné a hotové talenty tím, že si nikdo nebyl ničím jist, jako kdyby byl každý (včetně autorů samých) povedenými písničkami zaskočen. U střídajících se vydavatelů se to projevovalo nedůvěrou v nové projekty, kapela si úrodné pole zaminovala sebedestruktivními náložemi, místo toho, aby obdělávali svou roli, příšerně jim záleželo na tom, co kdo, kdy, kde o nich, jako by se Dan a Blanka už nemohli dohodnout s nikým ani mezi sebou, ani potichu, ani tak strašně nahlas. V jakési permanentní neuróze se v půlce devadesátých let vytrácela jejich největší síla: ony chytlavé melodie nahradily stěny zvuků, za nimiž se sotva slyšitelně třepotal Blančin hlásek. Splatí si (i za nás) Tichá Dohoda v příštím tisíciletí ten hřích, těžší o prokazatelné současné zmírání původní české tvorby? Snad ty magnety….

Vojtěch Lindaur – Rock a Pop 10/1999