Novinové články - Tichá dohoda

OJEDINĚLÉ ZÁŽITKY TICHÉ DOHODY

Myslíte si, že se dá naordinovat album s několika hity?

Dan: To je sugestivní otázka. Já takhle nepřemejšlím ani ve snu. Myslím na to, že všechno, co udělám, musí bejt dobrá písnička. To je moje modla, to, co chci dělat. Automaticky by dobrá písnička měla bejt hit, ovšem hitem se stává ve chvíli, kdy ji produkčně nebo manažersky prosadíš. To už neovládám. Já jsem akorát schopen udělat tu písničku.

Blanka: Vždycky nám na gramofonovejch firmách, v rádiu nebo v televizi říkali, že jsme neprodejná kapela. Dan: Ztotožňujeme se s koncepcí Rádia 1, jak ji vyjádřil Ondřej Štindl v televizi: nedělat z posluchače blbečka.

Mě ale ty písničky připadají přitažlivý.

Dan: Ale když o nich nikdo neví, tak těžko někoho přitáhnou.

Dan: Proto Blanka říká, že mám občas stavy, kdybych se na všechno nejradši vykašlal.

Do jaký míry se cítíte oddělení od kapely? Nebo je T D. celek?

Dan: Celek to rozhodně není. Oddělení jsme asi jako... asi jako závodník od svýho auta. (Blanka se směje.)
Tím nevylučuju, že to auto člověk neudržuje... Tenhle příměr ovšem není přesnej, protože auto je neživá věc. V současný chvíli máme asi optimální sestavu. Pavel Krtouš na basu a David Uher na bicí.

Jak se díváte na dnešní domácí scénu?

Dan: Jsou mi bližší ty "hezký" kapely, než třeba ty pivní party. Ty mě neoslovujou.

Kterejm říkáš hezký?

Dan: Lucii a Žentouru. Beru je, i když si nekupuju jejich desky a plakáty a nechodím na koncerty.

Blanka: Dan nikam nechodí... Sedí doma. Když jdu někam do klubu, každej se ptá: Co dělá Šustr? A já říkám:
No, něco si tam dělá...

Dan: Vždycky jsem seděl doma. Lidi říkali: Co děláte, dyť nikam nechodíte? Já myslím, že dělání není v tom, že člověk chodí do hospody vyprávět, co zrovna ten den dělal, ale že sedí doma, něco udělá a pak to - snad - ukáže. Souvisí to s tou osobní výpovědí, o který jsem mluvil. V protikladu ke svý povaze dělám melodický, harmonický a většinou veselý písničky. Hledám v nich svůj prostor. Svět mně připadá naprosto disharmonickej. Mám pocit, že na mě ze všech stran útočí. Proto se nerad ukazuju ve společnosti. Jsou věci, který mě vytáčejí do nepříčetnosti. Věci, který jiný lidi považujou za naprosto normální. Nechci používat blbý slova, ale muzikantskej svět je plnej závisti, neupřímnosti, protože každej je branej jako konkurence. Když se setkám s někým z branže, mám pocit, že se bojí otevřít, nebo že na mě útočí, protože se sám bojí. Proto radši zůstanu doma a dělám si svý písničky. A proto taky po koncertě posílám lidi do prdele, protože při hraní vnikám do prostoru písniček a pak jsem trošku někde jinde.

Blanka: To je pravda, co říká.

Dan: Taky už se mi několikrát stalo, že se po koncertě rozbrečím... je to tak silný, že mě to přemůže, nemůžu si pomoct (usmívá se sám sobě).

Blanka: To je fakt (ujišťuje mě tiše, ale není třeba).

Blanka je oproti tobě otevřená.

Blanka: Jsem víc schopná komunikovat. Dan je někdy hodně introvertní... jak kdy. Nerada bych tady probírala naše povahy, ale je to všechno daný tím, čím člověk prošel. Já jsem vyšla z jinýho prostředí, my jsme byly tři holky a musely jsme si všechno vyboxovat. Dan žil sám s mámou... Jsem schopná se s někým bavit, a myslím si něco jinýho. Dan: No tak to naprosto nedokážu. Třeba se nemůžu srovnat s tím, že mluvím s člověkem, kterej mi do vočí tvrdí něco, o čem vím, že není pravda... To je hotovo, to se nemůžu bavit. Nejsem v podstatě schopnej lhát, takže to, čemu se říká společenská konverzace, nemůžu vést.

(Zadívá se na obraz na stěně: To je originál Čapek?)

Jak se žije s introvertem?

Blanka: Nejhorší je, že všechno ventiluje doma...

Dan (napůl vyčítavě, napůl v legraci): No počkej... Je to tak: já mám celou kapelu na hřbetu.

A mě má na zádech Blanka... To je koloběh.

Ondřej Konrád
Rock & pop 7.2.1992