Článek - Toyen

Toyen: Poslední volná labuť

Loňský rok byl pro pražskou skupinu TOYEN mimořádně úspěšný – na jaře kapela natočila CD-EP Following The Disappeared Railroads (vyšlo v létě 1991 pod vlastní značkou), následovalo turné v SRN a v listopadu zájezd do USA, kde byla skupina přijata s nadšením (mj. na koncertě v prestižním newyorském klubu CBGB). V lednu 1992 přichází firma Bonton se smlouvou na vydání alba, jehož nahrávání začalo po skončení derniérového turné Po stopách zmizelých železnic a pokračovalo po návratu TOYEN ze zájezdu do Velké Británie. O přestávce mezi mícháním desky, která dostala název The Last Free Swans!, jsem jednoho srpnového večera ve studiu SONO zastihl kompletní skupinu ve složení Petr Chromovský – zpěv, Ivo Heger – kytara, Petr Václavek – baskytara a Jiří Šimeček – bicí. V režii mezitím neúnavně pracoval u mixážního pultu londýnský producent Colin Stewart, kterého si skupina pozvala na natáčení své první „velké“desky.

Navazujete na svém novém albu na předchozí linii vaší muziky, nebo jste udělali nějakou změnu?

Š: Tohle album vzniklo nevyzkoušeně a spontánně, hudba na EP byla nazkoušená a obehraná na koncertech – to je základní rozdíl. Můj osobní pocit je, že každej rok se naše tvář mění a letošní rok je zase o stupínek výš. Jsou to stejný lidi, ale v instrumentaci, v pocitech a v hloubce prožitku je to dál.
V: Myslím, že návaznost na „Železnice“ tam je – třeba v Petrovým zpěvu. Je tu znát vývoj, ale není to obrat o sto osmdesát stupňů – spíš o třistašedesát.
H: Je to zas trošku blíž k nám, k naší představě.
H: Podle mne deska konečně mapuje to, co děláme a ze všeho nejvíc naše pocity, což se nám dlouho nedařilo.

Jak dlouho jste ten repertoár připravovali?

V: Moc dlouho ne.
H: Některý písničky vznikly přímo v průběhu natáčení, na což jsme dostali skoro měsíc času ve studiu. Já sám jsem se na to těšil, i Petr nakonec zjistil, že je to dobrý.
V: Já jsem si vždycky představoval, že do studia má kapela přijít naprosto připravená. Natáčení probíhalo ve dvou fázích – nejdřív základy a „pracovní“ zpěv, pak byla měsíc pauza, což nám nejdřív vadilo, ale teď musím říct, že je to dobrý na promyšlení a uzrání těch věcí.

Kdo dělal texty písniček a kdo muziku?

H:To je složitější – texty dělal jednak náš anglickej kamarád Matt Black, já napsal námět na dvě písničky a on na to udělal anglickej text, kterej stejně dopilovával náš producent, Colin sám udělal jeden text, jeden Honza Muchow z Extáze,jeden anglickej text je od Iva…Je tam deset písniček, z toho jedna česká (text napsal Petr). Muzika – Toyen.
V: Veškerá tvůrčí produkce kapely je kolektivní, jenom hosti a nečlenové budou jmenováni, stejně jako třeba u Bratrstva.

Máte anglického producenta…..

Š: Colin nás několikrát zvučil na koncertě, byl s náma ve Velké Británii a my mu navíc věříme, že může věrohodně zaznamenat náš výraz – především po umělecké stránce. Zvuk dělá s Ivem a podílí se i na naší image, dělá i některý texty..Od června je skoro pořád s náma – už celý tři měsíce trávíme čas spolu.
H: Hudební producent na rozdíl od filmového nebývá člověk, který míní kapelu obchodně udělat, spíš se snaží dotáhnout její ksicht.
H: Tohle album je trošku tvrdší, jsou tu sice i akustický kytary, ale nejsou tak vytažený, jsou použitý spíš pro dobarvení zvuku. V jedný písničce jsou ještě starý klávesy Farfisa a v další je piáno. Ale to jsou spíš věci atmosféry.

Nemáš problémy s anglickými texty?

H: No, třeba text písničky Falling Higher jsem dostal zrovna včera a to, co jsi dneska slyšel, jsem nazpíval přes noc. Některý škarohlídi říkaj, že anglická deska je módní záležitost. To je, myslím, velkej nesmysl. Angličtina je jazyk bigbítu a my jsme zjistili, že anglický verze jsou prostě lepší.
Š: Děláme hudbu pro vnímavý, citlivý lidi a není důvod, aby to měli česky na podnose. Naše pocity se přenášejí především hudbou. Texty neustále upravujeme, aby byly skutečně dobrý – nezpíváme anglicky kvůli tomu, abychom měli laciný texty. Jsme „světová kapela“, tak proč nezpívat anglicky!?
H: Když mi bylo asi patnáct, slyšel jsem poprvé Led Zeppelin a i když jsem nevěděl, co to v tý angličtině znamená, přesto mě to dokonale oslovovalo.
H: Jádro je prostě v muzice.

Koho chcete vaší muzikou oslovit – jaký druh lidí?

V: Jasnější představu o svých posluchačích jsme si mohli udělat až na našem turné po republice.
H: Já byl příjemně překvapenej – je to už nová generace, nezatížená blbostma. Prostě lidi, který chtěj poslouchat normální bigbít.
V: Překvapilo mě poměrně velké procento děvčátek. O ty máme trošku strach v souvislosti s touhle deskou – vzhledem k absenci srozumitelnejch českejch textů, i k tomu, že muzika je celkově tvrdší.
H: taky některý vokály nejsou až úplně vycíděný a superčistý, ale pro nás je důležitější atmosféra, proto jsem třeba zpíval celou písničku v jednom kuse, bez střihu. To se týká i ostatních nástrojů – není to naprosto precizní, ale je to živý.

Chcete promlouvat k celému světu – co vlastně v téhle době jako muzikanti chcete říct?

H: Pro mne osobně – i pro celou kapelu – je to vyjádření příjemnýho a naprosto přirozenýho pocitu, kterej máš, když se jdeš třeba ráno projít někam k rybníku a všechno je naprosto v klidu, je tam ten mlžnej opar a…..
H: …a nad hlavou ti lítaj Jumba.
Š: Pro mne je to vlastně takovej vzdor proti době – že vlastně můžu bejt svobodnej – díky tomu, že jsme taková skupina. A myslím, že pro lidi je to,co produkujeme, něco novýho, novej pocit. Já osobně jim chci říct, že nejsou jen věci, který jsou hmotný.
H: Lidi by asi měli cítit, že to myslíme vážně.
V: Mnohem líp by se nám něco sdělovalo, kdybychom nemuseli, jako většina kapel, tak zoufale bojovat o pozornost těma komerčníma prostředkama.
H: Je skvělý, že nás nikdo neomezuje.
H: Nemáme žádnou jasnou linii, ani ideologii – naopak se snažíme lidem ukázat, že lze i v tý dnešní době bejt přirozenej, myslet si o věcech svoje a podle toho taky jednat. Všechno, co se na tomhle světě děje, pochází od lidské mysli. A jestliže se mysl začíná zužovat, tak by měl být někdo, kdo by měl upozornit – takovou nenápadnou formou, jako třeba my – že mysl je ve skutečnosti svým způsobem nekonečná.

(Jiří Křivka 1992)