Článek - Toyen

LAST FREE TOYEN

Marie Čermínová, rozená malířka s uměleckým jménem Toyen, by se možná zděsila, kdyby se ocitla v nahuštěném sále Rock Café na Národní třídě, kde těžký vzduch prořezávaly ostré kytary stejnojmenné kapely. Je sobota večer a z pódia se ozývají zvuky Posledních Toyen. Desce předcházel videoklip a našemu rozhovoru složitá domluva. O Toyen je zájem, jezdí a koncertují. Nakonec jsme se sešli s Jiřím Šimečkem, bubeníkem a duší kapely, na Demince a obuli se do toho.

Proč Toyen?

Víš, já bych nechtěl někomu něco tlačit do hlavy. Taky bych nechtěl, aby byl rozhovor s Toyen v každým časopise.

Jak to tedy děláte, když je teď o vás velký zájem?

Je mi jasný, že bez publicity to nejde. Kupuju si třeba pravidelně časopis Uni. To není špatný časopis, svou existenci si obhájil. Jenže kolik lidí se o tobě dozví, když o tobě napíšou?

Takže Teletip.

Vidím to z obou stran, protože jsem členem Syndikátu novinářů a po revoluci jsem pracoval jako redaktor v Rock revui. Moc mě to bavilo, byla tam docela slušná parta – oba Turkové jako fotografové, Ondřej Bezr, Franta Fiala, lidi z Bratrstva. Takže vím, jak má časopis fungovat. Nejdůležitější je image. Vem si třeba Point. Začal výborně, ale druhý číslo už je pěknej krok stranou.

Na Pointu jsi měl také pracovat.

Měl, ale rozhodl jsem se pro hudbu, tak nemůžu být na dvou stranách barikády. Já sice píšu – legrační články o tom, jak jsem byl v New Yorku nebo jak jsme cestovali na turné do Anglie – ale nemůžu dělat hudebního publicistu. To by nebylo fér vůči naší kapele ani ostatním, protože by cítily, že je kritizuje konkurent. Spíš je to tak, když se v noci probudím a mám nějakou konkrétní nabídku, zpracuju ji.

Budíš se v noci často?

Jo. Proto raději dělám nočního moderátora v rádiu RTL. Ten pořad se jmenuje Cross Over….

To tě od muziky neodvádí?

Samozřejmě to není ideální, ale vzhledem ke svému věku bych se chtěl postupně více věnovat propagační a managerské práci například pro Bonton Music a dalším věcem, jako je studium práv. Kdysi jsem je dělal denně, ale po zákazu Letadla jsem toho nechal. Teď jsem ve třetím ročníku dálkového studia. V podstatě jde o přechod z pódia do zákulisí.

Co na to říká kapela?

Existujeme čtyři roky, ale známe se daleko déle. Chodili jsme spolu do školy, část kapely je vlastně staré Letadlo. Hudba nás spojuje, ale paralelně se věnujeme svým aktivitám či ambicím. Ivo Heger (kytarista) je producentem desek a bude jím čím dál víc, Petr Václavek (basa) je architekt a ve volném čase navrhuje obaly desek, Petr Chromovský (zpěv), pokud vím, by rád zkusil sólový studiový projekt.

A tvé konkrétní plány?

Baví mě organizační věci, promo, managering. Od začátku letošního roku má Toyen profesionálního managera, Táňu Petruškovou, ale předtím jsem to dělal já a i teď se hodně věnuji organizačním věcem, především navazování nových kontaktů. Na příští rok mám připraven hudební projekt, ale zúčastním se ho hlavně jako manager.

Kapela existuje čtyři roky a stali jste se hodně známými. Koncertovali jste v Anglii i USA. Není to brzo pomýšlet na odchod?

My nechceme nikam odcházet. Mluvím jen o určité transformaci. Jsme připravený sklízet úrodu, kterou jsme v minulých letech zaseli. Na druhou stranu si udržujeme zdravý odstup, protože nechceme skončit s pocitem, že jsme si sice zabagrovali, ale… Je jasný, že když se něco našlape, tak to nějaký čas jede. Pak je tu ale druhý okamžik, že je to natočený setrvačník a je důležitý uvědomit si sama sebe v tom setrvačníku. Hudbu děláme pro sebe a samozřejmě pro lidi, proto nechceme, aby se z toho stal kolotoč a finanční kolečko, v kterým běháš jako veverka a nevíš jak ven. Říkám to proto, že Toyen vznikli na základě čtyř osobností a je ideální kombinace, když si najdeme jiné aktivity, které nás posunou dále bez dramatických okolností, že se kapela rozpadá nebo se vyhazují hudebníci.

Při koncertě je z vás cítit pohoda. Jak je to v soukromí?

Víme o sobě, známe svoje možnosti, tolerujeme se. Je to tím, že už se známe tak dlouho. Tři y nás mají rodiny, navštěvujeme se, prostě to funguje. Asi díky tomu nepropadáme žádným excesům, netýkaly se nás nikdy moc drogy a ani alkohol.

Jste úplným prototypem rockové skupiny.

Rockovou kapelou určitě jsme, ale už nejsme teenagery. Baví nás hudba, věnujeme se jí, snažíme se zdokonalit. Mimo to si každý buduje svou osobnost ještě skrz jiné oblasti zájmů. Takový ten vztek a revoltu jsme si odbyli v Letadle. Byla to kapela, která hrála jednoduchej přímočarej punk, šouplej novou vlnou. Celý to ale bylo dělaný po anglicku, takže to bylo na svou dobu dost neobvyklý. Po dvou letech přišel zákaz, z kterýho jsme se sbírali pěkně dlouho.

Jaká hudba je vám blízká?

Mě vždycky zajímal městský rockový proud a spíš anglický než americký. Poslechni si rád staré Cream, Hendrixe, Led Zeppelin, z novějších věcí Smith´s, Big Country, Japan, Nicka Cavea, kytarové kapely jako je Ride, Charlatans….

Toyen dnes znějí také mnohem důrazněji než ve svých začátcích.

Prostě se měníme. Čas jde dál a já mám radost, že se vyvíjí i naše kapela. Jsme neustále potentní přinášet nové nápady a nové myšlenky. Tady je důležitá volnost, kterou má každý člen naší kapely. Když jste stále spolu, uvažujete podobně, ale je to jako natlakovaný hrnec. Když vybouchne, a k tomu zákonitě musí dojít, nemáš sílu jet dál. Raději se každý věnujeme tomu, co nás zajímá, čerpáme sílu a duchovní zdroje, abychom se potom sešli, dali to dohromady, přetavili to v názor kapely. Nejsme profi muzikanti, kteří můžou hrát s kýmkoliv. Založit si novou kapelu, udělat nějaký písničky a jet takhle pořád dokola, to ne. Klademe důraz na porozumění, toleranci, přátelství a radost z toho, že se můžeme společně vyjádřit. Netrpíme předsudky velkých úspěchu a zaplněných stadiónů.

Přesto vás ale musí těšit, když je sál plný.

Bez toho bysme to nemohli ani dělat. Když jsme začínali v sedmnácti s Petrem Václavkem s bigbítem, snili jsme o vyprodaném sále. To se nám s Letadlem splnilo mockrát a s Toyen taky, ale pro změnu v New Yorku nebo Massachusetts, splnilo se nám to i v Anglii. Ale mimo to, že mě děsně baví hrát na bicí, musím si uvědomit, že stárnu a že by bylo dobré odejít v nejlepším.

Tak už jsme zase u toho!

Neboj se, zatím nekončíme, ale je dobrý si to uvědomit.