Článek - Toyen

TOYEN – První volné labutě?

Píše se rok 1982, je březen a nad jednou z prvních nezávislých kapel v Praze se stahují mraky. Komunistický režim zařadil po roční existenci Letadlo na černou listinu živlů nebezpečných pro zdárný vývoj naší kultury. Pepa Vondrášek dává dohromady Jižní pól a Petr Václavek, Ivo Heger a Jirka Šimeček se odmlčují na celých sedm let.(„Pro nás je to spíš jako vzpomínka a obzvlášť pro nás tři. Ani ne možná až tak hudební, protože myslíme, že hudebně jsme to už dávno překonali. Spíš to byla skvělá atmosféra, lidi chodili do klubů, ty kluby byly narvaný a zažívali jsme to my.“)

Píše se rok 1989, je březen a jméno TOYEN přestáváme čítat pouze v kunsthistorických publikacích. Nová skupina, pojmenovaná po nejslavnější české surrealistické malířce, začíná hrát po pražských klubech a občas zajede i do Brna za zpřízněným Bratrstvem. Již od roku 1990 plánují cestu do USA, což je podmíněno kontrolou činnosti, nahrávek a koncertů ze strany vše organizujících Američanů. Od nich také přichází první nabídka k natočení kompaktního EP Following The Disappeared Railroads, které poté vydává TOYEN na vlastní náklady. Pak už jen spousta práce, času, štěstí („…v životě musí mít každej kliku…“) – a TOYEN balí kufry.

Vincent Venera: „Tak tahle skupina to jsou větší nudiči než Karel Gott.“ Snad to byla pravda, jenže TOYEN se přes koncerty v Německu přehoupli do Spojených států přesně v ten okamžik, kdy byla většina hudebních posluchačů přesycena výtržnostmi a zvracením na pódiích.

(„Najednou tam zase z Evropy přivál duch, kterej tam rozšířili R.E.M., že existuje třeba taky nějaká duše, taková v tom nebrutálním pojetí.“)

Měli úspěch, zažili opravdový pocit profesionalismu a zjistili, že v Americe je všechno jinak. Skupiny vydávají nahrávky až po dlouhé době existence. A tak se TOYEN vrací do Prahy, protože oni to chtějí udělat hned. „Pro nás to, že jsme dali dohromady x desítek tisíc korun a mohli jsme si pořídit EP ve Smetanově divadle, bylo sice skvělý, ale zároveň jsme viděli tu determinaci.“ Podle vstřícnosti, požadavků a ochoty zachovat totální nezávislost si skupina pro natáčení vybrala společnost Bonton. Nastává období koncertů, cest za hranice a především práce na nové desce, která se začala točit v nahrávacím studiu Sono. Bonton byl na naše poměry nebývale štědrý, i když:…ideální by bylo skládat to umění ve studiu.“ Deska by měla znít osobitě, jak ostatně TOYEN zní, a členové skupiny doufají, že se nebudou opakovat nařčení typu: „Někdo kopíruje někoho,koho vůbec nezná.“

V dubnu a květnu letošního roku vyráží kapela na domácí turné. Asi osmnáct vystoupení, většinou samostatných, rozložených po celé republice předčilo očekávání. „Pro nás je základní, že ta mise byla příjemná v tom, že lidi přišli, a když už přišli, tak jsme je dostali.“

Přesto by turné, chystané v souvislosti s novou deskou na podzim, mělo vypadat jinak. Hlavními protagonisty budou členové TOYEN, ale atmosféru, propagaci, styl, a vůbec tvář turné snad bude dotvářet některá z předních pražských konkurenčních kapel. Kromě Ecstasy Of St. Theresa se uvažuje o Naked Souls nebo Sebastians a nevylučují se ani spřátelené formace z Moravy.

Letos v létě se Jirkovi Šimečkovi, jako vyslanci TOYEN a firmy Bonton, podařilo poznat na vlastní kůži atmosféru skutečného showbusinessu. V New Yorku se konal třináctý festival „New Music Seminar“ a pro Jirku to znamenalo jakési týdenní soustředění a možnost rozdat materiály o skupině těm správným lidem. Jestli se teď na faxovém papíře objeví jakýkoliv důsledek jeho snažení, je už jen otázkou. („Showbusiness je zkrátka ´zkus to, máš šanci a uvidíš´. Hloupej, kdo to nezkusí. Ale musíš bejt nejlepší.“)

Další otázkou zůstává, proč jsme měli v Americe jediného zástupce. Vysvětlením by snad mohlo být i to, že se někteří povolaní bez zaváhání vyjadřují o vývozu kapel do zámoří jako o akci prodělečné, nejisté a tudíž pro ně osobně nezajímavé. Pomyslná cesta jistoty, tedy prodej skupin v domácím prostředí,je tím činitelem, který většinu zasvěcených skutečně zajímá. Vrabec v hrsti? Proč investovat peníze dopředu a počítat s tím, že místo nich se vrátí pouze zkušenost (a další důležitý krok v před), když stačí jakási úředně manažerská cesta naplněná čekáním (a mnohdy neúspěchem).

Ale Jirkův pobyt ve Státech nebyl jen chytáním se za hlavu nad aktivitou jiných zemí, ale především velkým zážitkem. A to nejen z tamějších klubů. „…na Západě to na těch koncertech nějak víc jiskří.“ Je pravdou, že naše klubové publikum bývá většinou spíš porotou než partnerem dotvářejícím atmosféru. „Jinak ty kluby jsou naprosto srovnatelný s našima. Jiná věc jsou lidi. Technici, asistenti a tak dál, řekl bych, že jsou tam na daleko větší profesionální úrovni.“

Velkým zážitkem byl určitě koncert Ride, Echo and The Bunnymen, Pale Saints, Levellers, Pop Will Eat Itself. To jsou ovšem zvučná jména, která přitáhnou na koncert spoustu lidí. Ale specifikum a jedinečnost americké hudební scény nedává každý den přiležitost méně známým skupinám. Ve větším měřítku to platí pro domácí. „Je tam pořád určitej faktor, že jsem zajímavej tím, že jsem exot. Udivit tedy americké publikum skutečností, že pocházím z tak vzdálené země, je jedna věc a sklidit úspěch po koncertu, když už každý ví i to , co opravdu umím, je věc druhá.“

Jakýmsi vyvrcholením Jirkova výletu do Ameriky byla nejspíš zpráva, kterou obdržel americký promotér TOYEN: Mike Stipe z věhlasných R.E.M. ocenil CD kapely a zajímal se případnou budoucí spolupráci.

Dalším důležitým momentem pro TOYEN byla jejich nedávná cesta do Velké Británie, konkrétně do Cardiffu, kde si na místním festivalu zahrála po boku světových skupin. První zkušenost s koncertováním na Ostrovech byla překvapující. Nebylo to sice tak spontání jako ve Státech, ale: „….byl to velkej poslech a pak docela slušnej aplaus a pískání, i když třeba v Americe jsme byli zvyklí, že se tancovalo a vřískalo. Žádná plechovka do hlavy nepřilítla…“

Dalším, i když už ne tak překvapujícím postřehem je věc kvality techniky, managementu a profesionality vůbec. Jak daleko jsme v tomto směru my, je asi otázkou peněz. „Ale ten lidskej faktor je nezaměnitelnej. Tam jsou lidi, který se vám opravdu věnujou.“ Zkrátka, když se pohybujete v USA nebo GB blízko pódia, neuslyšíte ani náhodně vyslovené: „Hraje to blbě, ale za to může kapela.“ Kromě amatérství se vylučuje i diskriminace, ať jsi Čech nebo Bulhar.

Ty první zkušenosti, cesty a koncerty má TOYEN už za sebou. Ať už s kladnými či zápornými pocity, ať už s velkým nebo malým ohlasem. Věcí, která stojí před nimi a sklízí zatím kritiky jen autorské, je dokončení nové desky s názvem Last Free Swans! (Poslední volné labutě!) a její premiéra 10.10.1992 na křestu v Rock Café.

Přání jet znovu do USA, zahrát si ještě v Anglii i jinde se odsouvají na později a myšlenky se soustřeďují na budoucnost nejbližší. „Já budu rád, když bude třeba v Bunkru kvalitní koncert k propagaci naší nový desky. Budu fakt šťastnej, když se tahle deska bude dobře prodávat a pak se uvidí, co bude dál.“

Dávný sen Jirky Šimečka mít koncert před vyprodaným sálem se ale už mnohokrát naplnil.

Lucie Novotná

TOYEN – LAST FREE SWANS!
Petr Chromowski – voc., g., tamb.
Petr Václavek – bg.
Ivo Heger – g.
Jiří Šimeček – ds.
Colin Stuart – produkce
Matt Polack - texty