Článek - Toyen

TOYEN ZA VELKOU LOUŽÍ

Americký promoter: „ Bylo to stejné, jako když jsem poprvé slyšel U2“

Nestává se každý den, aby česká rocková kapela byla pozvána do USA a strávila tam dvanáct dní v tom nejpřepychovějším pohodlí. Šuškalo se o tom téměř rok, nakonec se vše uskutečnilo v listopadu a stala se z toho událost roku 1991. Těmi šťastnými byla pražská skupina Toyen, fungující od roku 1989 v sestavě: Petr Chromovský, Jiří Šimeček, Ivo Heger a Petr Václavek. Sešel jsem se s nimi v ušmudlané vinárně, na hony vzdálené těm, v kterých prožívali své dosavadní nejkrásnější dny života.

V čem je podstata zájmu americké strany o TOYEN?

„Gramofonové firmy hledají nové zdroje a zájem je upřený i na střední Evropu. Nás si vyhlédl jeden americký promotér, který později napsal do jedněch tamních novin, že když viděl poprvé Toyen, tak z toho měl stejně výborný pocit, jako když slyšel poprvé U2. Navíc v Americe se teď rozjíždí zájem o styl hudby, který děláme, tedy o kytarovou melancholickou hudbu v duchu 60.let.“

Jaké byly přípravy celé akce,kdo hradil tento nákladný výlet?

„Přiletěli se na nás podívat celkem pětkrát a požadovali, abychom natočili alespoň krátké propagační CD zpívané v angličtině. Mimo to jsme natáčeli ještě nějaké demosnímky a skládali nové písničky. Na kompakt nám přispěli, vše ostatní již hradili za nás. Tedy – letenky, hotely, taxíky, jídlo a to kdekoliv a kdykoliv, včetně vstupu do striptýzového klubu Go Go Dance. Jediné naše investice se odehrály právě tam, to když někteří z nás strčili dolarové bankovky holkám za podvazky, a pak taky jednou Václavek v dobré víře obdaroval bezdomovce čtvrtdolarem, načež se od něj dočkal nadávek a soptění ve smyslu – že mu to nestačí, že co si myslí, že si za to koupí! (Smích).“

Vypadá to, jako bz vaše první cesta z letiště v New Yorku vedla hned do Go Go Dance?

„(Smích) Z letiště nás zavezli přímo do hotelu Marriott na Times Square v samém srdci Manhattanu. Šlo o pětihvězdičkový hotel, údajně jeden ze tří nejdražších v New Yorku. Naprostý luxus v americkém stylu. Ten speciální Dance club byl naplánovaný v rámci aklimatizace.“

Kolik koncertů jste odehráli?

„Celkem tři. Dva v New Yorku a jeden poblíž Bostonu. Ten první v Shooting Gallery, byl takovou předváděcí party pro promotéry, sponzory, pozvané hosty, ale i normální návštěvníky. Druhý koncert jsme měli ve značně renomovaném klubu CBGB. Jde prý o prestižní Mekku v New Yorku. Kapely čekají třeba i půl roku, než si zde mohou zahrát. Třetí koncert, ve Worcesteru u Bostonu, byl pro nás nejpovzbudivější. Celkem sedmkrát jsme přidávali a lidi byli strašně odvázaní a nadšení.“

Přímo jste mi vnutil otázku ohledně srovnání atmosféry koncertů tam a u nás….

„Je to něco úplně jiného, naprosto spontánní. Tam neexistuje ten princip „studeného čumáku“. Američani vědí, že když jsou do klubu a zaplatěj za vstup určitý obnos, tak tam nejdou proto, aby někde v předsálí kecali a nad muzikanty ohrnovali nos. Oni jdou za muzikou a když se jim líbí, tak to dají patřičně najevo. Navíc ty lidi tě znají z rádia čtou o tobě v novinách. Zmocňuje se nás strach, že takové atmosféry se u nás doma nikdy nedožijeme.“

Nadšení posluchači, tiskovky, fotografové v patách, rádio, hotely, luxusní limuzíny se šoféry…dá se při tomto hvězdném životě ještě zůstat při zemi, být v reálu?

„Hlavní otázka je, jestli je v těchhle podmínkách nutné, aby člověk zůstal při zemi. Tam se na to nehraje – být ušlápnutý, být při zdi. Oni nás spíš popichovali, abychom při zemi nebyli, ale s mírou. O žádné ramenaté borce taky nestojí.“

Čekal bych, že když už do vás tolik vrazili, že přijedete se smlouvou s nějakou gramofonovou společností?

„Existují tam dost pevná pravidla hry. Je to velikánský rituál získat smlouvu. Oni kapelu sledují roky, hlídají si konkurenci. Promotéři ti ani neprozradí, které agenty na koncertech spatřili. Prakticky nemáš šanci nakouknout pod pokličku. Když si chceš sám něco vyjednat, řeknou ti: jsi muzikant, starej se tedy o muziku a tohle nech na nás.“

Bude tedy jejich zájem pokračovat?

„Odletěli jsme s příslibem, že ano. Na jaře mají za námi opět přijet. Každopádně už se s námi mordují dost dlouho a stálo je to slušné peníze. Pro ně je to však především obchod, a tak se může stát ledacos. Uvidíme….“

Eduard Svítivý